Prožijte podivná dobrodružství ve zdánlivě obyčejném Městě!
Příběh vypráví Týna, která si začne kvůli zvláštnímu snu psát deník. A opravdu je o čem psát! Do třídy totiž přijde nová, neobyčejná spolužačka. Nala. Kolem krku nosí malý přístroj, který vydává tajemné pípání. A vždycky když pípne, stane se něco zvláštního… Kdo je vůbec ta Nala? A co je Algabram?
Pro čtenáře a čtenářky od 8 let 🙂
Nyní si můžete na našich stránkách stáhnout celou knihu zdarma nebo poslechnout audioknihu.
Knihu lze nyní také zakoupit v e-shopech Megaknihy nebo Kosmas.
Ukázka – kapitola Lyžujeme:
Jednou jsme seděli s tatínkem u počítače a hráli jsme hry. Zrovna, když ten nejhorší robot chtěl sežrat našeho nejmilejšího slůnka, přišla maminka, přeměřila si mě, taťku a Tůfka nepřívětivým pohledem a prohlásila, že takhle teda ne.
„A co tím myslíš, ženo záhadná?”zeptal se tatínek. Někdy takhle mluví. Maminka to ale moc ráda nemá.
„Přestaň říkat hlouposti a nech mě mluvit,” řekla mamka naštvaně.
„Ale to já přece dělám celý život,“ namítl taťka a spiklenecky na nás mrkl. „Nic jiného se přece ode mě nežádá. Jenom tě nechat mluvit. Pak seš spokojená.”
Maminka se zatvářila strašně zlostně a odešla. Byli jsme dost rádi, protože nás ta hra s robotama a slonama hodně baví. Ale radovali jsme se jenom krátce. Mamka se za chvilku vrátila a hodila před nás nějaký tlustý časopis.
„Co to je za časopis, mami?” zajímala jsem se hned, protože mě děsně moc baví prohlížet si dospělácké časopisy.
„To je katalog,” vysvětlila nám maminka, „katalog zimních dovolených.”
„A proč nám to sem jako…,” chtěl něco namítnout tatínek, ale maminka ho nenechala domluvit.
„Pojedeme lyžovat,” řekla spokojeně a ukázala nám fotografii nějaké horské chaty.
Ta chatka se mi docela líbila. Vypadala trochu pohádkově. Ale představa lyžování mě teda nenadchla. Nejsem žádný sportovní typ a mám takové tušení, že mi to moc nepůjde. Jenomže když si naše maminka něco umíní, tak s ní pak není žádná rozumná řeč. Říká to tatínek a ten to snad musí vědět, ne?
„A my to umíme?” zeptal se tatínek a zavřel počítač. K nelibosti Tůfka, který začal okamžitě protestovat, že chce ještě „loboty”. Ale nikdo si ho nevšímal.
„Naučíme se to,” řekla klidně maminka. „Ostatně nic jiného nám nezbývá, protože jsem ten pobyt v Krkonoších už zaplatila.”
„A nás se nikdo neptal,” zabručela jsem nešťastně.
Maminka obrátila oči v sloup.
„Jiné děti by skákaly až do stropu,” řekla a hluboce si vzdychla.
„Maminku já lád,” řekl okamžitě Tůfek, protože si myslí, že vždycky, když maminka vzdychá, je třeba ji trochu povzbudit.
„To seš hodný chlapeček,” rozněžnila se doopravdy maminka. „Ty se těšíš na hory,viď?“
„Holy já lád,” přitakal „hodný chlapeček”, aniž by věděl, co to hory jsou. Ale maminka už byla veselá, a tak jsem se snažila jí nezkazit radost tím, že bych začala cokoli namítat proti tomu jejímu skvělému nápadu dostat naši rodinu na lyže. Tak to ještě něco zažijeme, myslela jsem si. Ale nahlas jsem řekla: „Už se moc těšíme, viď tati?”
A pak, že děti neumí lhát! Když je k tomu dospěláci donutí! Ach jo.
Přijeli jsme na ty slavné krkonošské hory v pátek večer. A čekal nás celý týden ve znamení zimního sportování. A taťka si s sebou ani nesměl vzít počítač. To budou teda nádherné jarní prázdniny, pomyslela jsem si. Kdyby tu tak alespoň byla Nala.
A právě když jsme se začali vybalovat a mamka u toho jako vždy láteřila, někdo zaklepal na dveře našeho pokoje.
„Dobrý večer,“ řekla Nala, která stála v těch dveřích a usmívala se, „to je ale náhoda, že?“
Tatínek s maminkou se na sebe překvapeně podívali.
„Vy neznáte moji kamarádku ze školy?“ zeptala jsem se.
„My jsme přijely už ráno,“ vysvětlovala Nala, „teta před chvílí zahlédla na chodbě Týnu, tak jsem se šla podívat, jestli to jste opravdu vy.“
„Jsme to my,“ přitakala jsem nadšeně, „ve škole ses nepochlubila, že taky jedete lyžovat do Krkonoš.“
Na to Nala neodpověděla. Jenom se tak záhadně zatvářila a já si hned uvědomila, že ona je vlastně jiná než normální děti, protože má něco, co nemají normální děti. Má něco, co nemají dokonce ani normální dospěláci. Má přece Algabram. Třeba ho měla zapnutý, myslela na mě a Algabram jí prozradil moje přání, aby tu byla s náma. Nevím, jak to doopravdy bylo, ale vím určitě, že i kdybych se jí na to zeptala, neodpoví mi.
„Tak se uvidíme zítra,“ řekla pak ještě a odešla.
„To je ale divná holčička,“ řekla maminka mrzutě.
„Proč jsi nám o té své kamarádce nic nevyprávěla?“ zajímalo tatínka.
„Nala, Nala,“ vykřikoval Tůfek.
„Tak se jmenuje? To je ale divné jméno,“ řekla maminka ještě mrzutěji.
„Není na něm nic divného,“ odsekla jsem a šla si vyčistit zuby. Bez říkání.
„Chápete to?“ zeptala se maminka tatínka a Tůfka. Oba zavrtěli hlavami. Nikdy si nejdu vyčistit zuby jen tak.
A pak jsem šla do postele. Taky bez říkání. A brzy jsem usnula. Ani jsem neslyšela konec té pohádky, co ji taťka vypravuje vždycky na dobrou noc, a která je na pokračování a je snad nekonečná. Ale je strašně krásná, protože náš tatínek má skvělý vypravěčský talent a bujnou fantazii. Tak to alespoň tvrdí maminka. Ale teď už vážně spím. Tak dobrou.
Ráno mě vzbudil Tůfek. Vylezl si ke mně na postel a začali jsme trochu skotačit v peřinách. Rodiče ještě spali.
„Čůlat,“ řekl pak Tůfek hodně nahlas a maminka se probudila. To je takové kouzelné slovíčko pro spící maminky, vždycky na ně funguje.
Po snídani jsme se vypravili na kopec s celou skupinou dětí i dospělých, kteří se také chtěli naučit lyžovat. Náš instruktor byl takový mladý kluk a vypadal děsně pěkně. Měl světlé vlasy a pořád se smál. Někoho mi připomínal. Nalu jsem nikde neviděla. Skoro mě napadlo, že se mi o ní jenom zdálo.
„Nejdřív začneme tady,“ slyšela jsem říkat našeho instruktora. „Na velký kopec pustím jenom ty, kteří to začnou alespoň trochu zvládat. Jasné?“
Všichni souhlasně zahučeli. A já si pořádně oddechla. Velký kopec je hned za chatou a mně připadá obrovský a strašně nepřátelský. Je tam moc a moc lidí, kteří jezdí pekelně rychle a pekelně dobře. Prostě tak, jak se já určitě nikdy nenaučím.
„A to tady nebudeme mít ani vlek?“ zeptala se jedna tlustá stará paní s červeným nosem a v červené čepici.
„Alespoň trochu zhubnete,“ řekl vysoký štíhlý pán. Ale té paní se to vůbec nelíbilo, protože se na toho pána zamračila a řekla něco o nevychované mládeži. Mně teda ten pán nepřipadal jako mládež. Vypadal tak na třicet nebo tak nějak. No, prostě jako náš tatínek s maminkou.
Instruktor ještě oznámil, že se jmenuje Michal a že vlek opravdu nepotřebujeme, protože se budeme učit základní věci a budeme jen tak popojíždět a pak si ten kopeček vyšlápneme. Paní zafuněla a já jsem slyšela, jak náš tatínek říká naší mamince, že takoví staří lidé by snad ani neměli s lyžováním začínat, protože je to o zdraví.
„Ten prcek se bude taky učit s náma?“ zeptal se pak Michal maminky a ta se tak nějak nejistě podívala a zeptala se, jestli to nebude vadit.
„Měli jste si zaplatit zvlášť kurz pro batolata. To u nás taky probíhá,“ řekl Michal.
„Ale on by bez nás nechtěl být,“ řekla jsem a usmála se na Michala, jak nejlépe jsem dovedla.
„No, snad to nějak zvládnem, hrdino,“ řekl tedy Michal a pohladil Tůfka, který se na něj nepřestával mračit. On nemá rád, když na něho mluví cizí dospělí.
Jenomže to si Michal jenom myslel, že je Tůfek hrdina a že to zvládne. Když šli ostatní nahoru, Tůfek chtěl jít dolů. Když ostatní jeli, Tůfek chtěl stát. Když jednou upadl, odmítnul si znovu stoupnout a začal brečet.
„To je taky nápad! Brát na lyže takové malé děcko. Zatěžujete tím běh celého kursu,“ řekla ta tlustá paní mamince. Maminka strašně zčervenala a chtěla něco namítnout, když v tom se objevila Nala.
„Já si ho vezmu na starost, jestli chcete,“ řekla mamince, která už byla celá nešťastná a zahanbená.
„To bys byla moc hodná, holčičko,“ řekla Nale.
„My půjdem na vedlejší kopeček, já jsem tam viděla tu paní, co učí maličké děti, tak se k nim připojíme,“ prohlásila Nala a vzala vzlykajícího Tůfka za ruku.
„Ten s ní tak půjde!“ řekla ta tlustá paní. Ale Tůfek se přes slzičky v očích na Nalu zářivě usmál a bleskově se proměnil z ufňukaného kluka v hodného chlapečka.
Maminka s tatínkem si oddechli. A myslím, že náš instruktor taky. Jenom já jsem byla trochu smutná, protože když teď odešel můj bratříček, byla jsem nejhorší z celého kursu já. A pak naše maminka. Pořád padala a vůbec jí to nešlo. Nejdřív jsem měla škodolibou radost, ale pak mi jí přišlo líto. Sice si to celé vymyslela sama, ale přece si nezasloužila, aby se jí taťka a ostatní tak smáli. Připadalo mi to nespravedlivé.
„Vy nejste vůbec lyžařský typ,“ řekla jí ta tlustá paní, když spadla snad po sté. Maminka se zvedla ze země, oprášila si zadní část těla a sundala si lyže.
„Pro dnešek mám dost,“ prohlásila a šla hledat Tůfka s Nalou.
„Jdu taky!“zavolala jsem za ní, ale tatínek mi dal ruku před pusu a pohrozil mi.
„Nikam!“ řekl přísně. „Ty seš ještě malá a máš šanci se to naučit. Že to tak brzy vzdává mamka, je její věc, ale my přece nejsme žádní zbabělci.“
„Já jsem zbabělec,“ řekla jsem nešťasně. A pokusila se o dokonalý oblouček, který šel tak báječně Michalovi. Nemyslím, že se mi zvlášť povedl, ale přesto mě Michal pochválil. Asi se bál, že ztratí dalšího z kurzu. A pak by třeba přišel o práci. To se přece stává, ne?
„Tak pro dnešek konec,“ řekl Michal, když už jsme byli úplně vyřízení a hladoví.
„A hurá na oběd,“ řekl tatínek.
„Ještě, že odpolko máme volno,“ řekla jsem já.
Když jsme přišli na pokoj, našli jsme tam lísteček, že maminka s Tůfkem už obědvali a jsou venku před chatou.
„Kdyby byli venku před chatou, tak bychom je snad museli vidět,“ řekl si pro sebe tatínek.
Svlékli jsme si mokré věci a hodili je na topení. Hřálo velice slabě.
„Taky mohou víc topit,“ podotkl tatínek, „zaplatili jsme jim tolik peněz.“
„Asi to bylo málo,“ podotkla jsem drze, ale taťka to přešel. Byl asi moc unavený na to mě vychovávat. A tak jsme odešli dolů do restaurace. A prvního koho jsme spatřili, byla maminka s Tůfkem a Nalou a její tetou, jak sedí u jednoho stolu a velice živě si spolu povídají.
„Na lístku jsi nám psala, že budete venku,“ řekl tatínek, když jsme k nim přišli. A hned zrozpačitěl, protože na nás jaksi nezbylo místo.
„Trošku jsme se tady rozpovídali,“ řekla maminka.
„Ale už jdeme, můžete se v klidu najíst,“ řekla Nala.
„Dobrý den, já jsem Nalina teta,“ řekla Nalina teta.
„Těší mě,“ řekl tatínek, ale vůbec nevypadal na to, že by byl nějak obzvlášť potěšený. Vypadal spíš hladově.
„Já ne bác,“ řekl pyšně Tůfek.
„To tatínkovi a sestřičce povíš později, Kryštůfku,“ řekla maminka. „Teď se potřebují napapat.“
Když konečně odešli a my dostali bramborovou kaši s kuřetem, připadala jsem si jako v pohádce.
Odpoledne šel Tůfek spát, protože je ještě malý a malé děti potřebují po obědě odpočívat. Tak jsme se šli s Nalou ven koulovat.
„Jak to Tůfkovi šlo?“ zeptala jsem se pak Naly.
„Výborně,“ řekla Nala.
„Máš u sebe Algabram?“
„Mám.“
Pak jsme chvilku jen tak seděly na lavičce před chatou a pozorovaly lyžaře.
„Ty umíš lyžovat?“ zeptala jsem se.
„Umím,“ odpověděla Nala.
„A mohla bych si přát, aby mě to Algabram naučil?“zeptala jsem se opatrně.
Nala vzdychla.
„Čekala jsem, že to řekneš.“
„Tak mohl?“
„Vlastně ano,“ řekla a vypadala najednou smutně.
„Neboj, já to od tebe nechci,“ řekla jsem rychle. Nemám ráda, když je Nala smutná.
Zase jsme chvíli mlčely.
„Víš, co?“ řekla pak Nala, „jestli chceš, tak já tě to taky naučím.“
„Jak to taky?“ podivila jsem se. „Ty už jsi někoho učila?“
„Tůfka přece,“ řekla Nala.
„A on to umí?“ podivila jsem se. Kývla hlavou. Jen tak maličko.
„Tak to bude mamka s taťkou koukat,“ řekla jsem nadšeně.
„Žádný Michal instruktor, ale Nala,“ řekla Nala a rozesmála se.
Když se Tůfek vyspal a my stáli na svahu, kde se předtím učily malé děti, řekla Nala Tůfkovi, aby jel.
A Tůfek jel. On doopravdy jel. A docela dobře. Ne. Dobře ne. On jel výborně. Ještě jsem neviděla, aby takový prcek tak dobře lyžoval.
„To není možné,“ řekla jsem. „Nalo, neříkej mi, že to ty sama. Ty sis přála, aby můj bratr uměl lyžovat.“
Nala se jen smála a vrtěla hlavou.
„Chci to taky umět, prosím,“ řekla jsem kamarádce.
„Já ne bác,“ řekl hrdě Tůfek a přistál vedle mě bez jediného žuchnutí.
„Tak dobře, ale budeš se muset hodně snažit,“ řekla Nala. A já se tedy snažila.
Ale když den skončil, věděla jsem, že to neumím. Že jsem na tom úplně stejně jako ráno. A proto jsem věděla, že na mého bratříčka použila Nala Algabram. Když jsem se jí pozdě večer zeptala proč, odpověděla, že měla chuť udělat dobrý skutek.