Letíme! Kam? Směr vesmír!
Týna se po dlouhé době setkává se svými dvěma nejlepšími přáteli. Kdo by nebyl nadšený? A co teprve když se dozví, že s nimi pojede do vesmíru! Nejen do vesmíru, který známe, ale do kraje podivných tvarů, barev a mimozemských bytostí. Někam, kam obyčejní lidé ještě nedokážou ani nahlédnout. Týnu a jejího brášku rozhodně nečekají nudné prázdniny.
Pro čtenáře a čtenářky od 10 let 🙂
Ukázka z kapitoly Poznáváme zeltky:
Najednou jsem stála vedle zářivé zelené koule. Nebo kotouče. Pořád z toho něco vylétalo. Jakoby zlaté sněhové vločky. Pak jsem uviděla Nikyho hlavu, která se vynořila ze záplavy zelených a zlatých vloček. Než jsem ho mohla pozdravit, stáli u mne oba dva.
„To je moje raketa,“ řekla Nala.
„Já mám mnohem obyčejnější,“ řekl Niky.
Mělo to znít skromně, ale v jeho hlase jsem ucítila nádech pýchy.
„Kdybych mu ji nedala jako dárek, vlastně bys tu takhle nestála, Týnko,“ zasmála se zvonivě Nala.
„To bylo to jiskřící kolo, ve kterém jste se u nás objevili?“ zajímalo mne.
Přikývli.
„Tak jak se ti tady líbí?“ zeptal se Niky.
Teprve teď jsem se rozhlédla. A uviděla jsem zvláštní krajinu. Vypadalo to tam jako u nás někde na horách. Nebo v rezervaci. V nádherném parku.
Vzduch voněl. Kolem létali barevní malí ptáčkové.
„Takhle u nás malujou ráj,“ řekla jsem.
„Jsme v zóně Pět. Takže je zde stejný vzduch a stejné prostředí jako v Zemi Pět,“ vysvětlila Nala.
„Ale,“ vydechla jsem zklamaně, „chtěla jsem se podívat na tvou planetu.“
„Ale my jsme na mé planetě, “ řekla Nala, „ve vaší zóně. K nám vy nesmíte.“
„Musela bys mít jiný skafandr. A povolení. Povolení nemám ani já,“ vysvětlil mi Niky.
Cítila jsem se hrozně podvedená. Toužila jsem spatřit různé bytosti s modrými hlavami a anténkami, se čtyřma očima a nosem na zádech. Chtěla jsem spatřit jinou trávu a jiné stromy. Tohle všechno přece znám.
Jenže než jsem stačila cokoli namítnout, objevila jsem v Nikyho rukách černé smítko. Zaskelovaný bráška! Niky dal tu miniaturní kuličku Nale. Nala něco namačkala na Helpíku. Bráška jako by vyrostl ze země. Ve filmech vám to ani nepřijde, ale doslova mne to omráčilo.
„Ahoj Tůfku,“ řekla jsem radostně a objala ho. Cítila jsem to jeho teplé dětské tělíčko a byla jsem šťastná, že ho tady mám.
„S Helpíkem to je rychlejší,“ řekl Niky.
„Ale já k příslušnému kódu nemám evidenci hesla. To mají jen oni,“ dodal po chvilce.
Myslel tím lendany, předpokládám.
Bráškovi zářily oči.
„Všechno jsem viděl, Týnko,“ zašeptal.
„Jak to?“ nechápala jsem.
„Celou cestu. Hvězdy. Vesmír. Zelenou kouli, co vás vcucla,“ vysvětloval důležitě.
„Je to tak,“ přisvědčila Nala, „ve skelovaném stavu děti všechno vnímají. Jsou chráněny a nemusí absolvovat přípravu. Ani nepotřebují skafandry.“
Tůfek se nadšeně rozhlédl.
„Je to tu bezva,“ řekl Nale a Nikymu. Usmáli se na něj. Zatím jsme neviděli vůbec žádné jiné lidi ani zvířata. Jenom ty malé ptáčky. Vypadali trošku jako andulky, ale byli menší a zářili. Zdálky vypadali jako světla baterek. Bylo šero. Jako když u nás v létě nastává soumrak.
Ale neviděla jsem slunce.
„Slunce uvidíš až zítra ráno,“ řekl Niky a vzal mě za ruku. Nala popadla Tůfka.
Šli jsme úzkou stezkou obloženou kamennou zdí. Všude vykukovaly keře. Cesta byla posypaná červeným pískem. Byla tma a přece bylo všechno jasně vidět. Najednou mi došlo, že to tu vůbec není jako na naší planetě. Takové ticho. Taková vůně. Klid a štěstí.
Bylo to nádherné.
Zastavili jsme se před nějakou zdí z bílých kamenů. Nala položila svou dlaň na zvláštní ornament, který byl vyryt do jednoho z těch kamenů. Kameny se rozestoupily. Seskupily se v takové dvě věže a utvořily otvor pro vstup.
Uvnitř stál malý domeček z růžových cihel. Vyšlo z něj růžové stvoření. Mělo růžové chlupy a jasně modré oči. Vypadalo roztomile. Měla jsem chuť si ho pohladit. Asi je to nějaké místní zvířátko. Napadlo mne.
Jakmile to spatřilo Nikyho, začalo to vydávat hněvivý zvuk. Což ještě nebylo to nejstřelenější.
Niky tomu začal odpovídat. Vydával podobný zvuk, kterým se jako by obhajoval. Pak se obrátil na Nalu, která také začala zvučit. Jinak se tomu ani říkat nedalo než – zvučit. Připadalo mi to jako šumění nebo vrčení. Nevím. Stáli jsme tam s Tůfkem s otevřenýma pusama a já už vůbec nebyla zklamaná, že nesmím na pravou Jedničku, protože i tak jsem nic nedokázala pochopit.
Konečně si nás to růžové, roztomile naštvané zvířátko všimlo. Ukázalo na nás něčím jako dlouhou hadovitou tlapkou.
„Zapnu ti Helpík,“ řekl Niky normálně, „bude ti to překládat automaticky. Není to nic těžkého.“
„Opravdu nemůžu za to, že zdrhnul,“ řeklo to růžové stvoření.
„Zizi,“ ušklíbl se Niky směrem ke mně.
„A ještě se tomu snad směje,“ rozhořčil růžovou zeltku.
„Přivezli jsme mu kamarády. Stýskalo se mu,“ řekla Nala
„Nevím, proč si musí vozit kamarády z nějakých šílených dálek, když jich tady má takovou spoustu,“ zlobila se dál zeltka.
„Nevšímej si jí,“ řekl Niky, „má navztekanou náladu. Bude taková ještě celej večer. Zítra ráno se změní. Žádná růžová barva. Ale náladu bude mít medovou.“
„Aha,“ řekla jsem, protože se na to nic jiného říct ani nedalo.
„Vypadá tedy hrozně,“ bručela dál zeltka. Tím myslela mne.
„A ten druhý ještě hůř,“ vedla si dál svou. Přitom si nás hněvivě měřila těma roztomilýma očima. Tůfek vedle mě znejistěl. Nechtěl vypadat hrozně.
Pak najednou, z ničeho nic, bleskově zmizela zpátky do domečku. My tři jsme se vydali cestou osvícenou malými lucerničkami. Byla už velká tma.
„Moc milá není,“ prohodila jsem.
„Je moc milá, ale jen každý první den,“ řekla Nala.
„Druhej den je takovej flegmouš, že je jí všechno celkem jedno, třetí den fňuká a čtvrtej den sekýruje,“ dodal Niky, „a pak se to zase opakuje.“
„Nikdy nikomu neubližují,“ řekla Nala.