Něco pro zasnění…
Praha 1988 – 2012
1988 – 1995
-
Srdce a srdce
Z perníkového obrubníku chodníků
byl utvořen stánek,
jenž voněl
peprmintovým a slaném,
a byl celý odrolený od soli a od rohlíků.
Kuchařka voněla koláči,
a rozdávala srdce,
jež další srdce roztáčí,
a hoch uchopil dívku v pase
a potom tancovali spolu vesele.
A potom se rozpršelo.
A srdce to rozmočilo.
A další tloukla divoce.
-
Chroust na čaji
V pokoji mluvily hlasy a zněly hlasy a otevíraly se zvuky
ze skrýší.
Lidský tvor se změnil, postupně, nesourodě, s vlastním pozorováním.
S hrůzou pochopil, že je chroust. Proměna jako v povídkách.
Stal se z něj chroust zrovna při čaji.
A čaj chroust nemá rád.
-
Srdce v ledu
Přišla bílá, chladná, průhledná, cizí.
Podala mi pohár vína
a usmála se smíchem sněhu.
Vzal jsem hrst ledu z jejího klína
a hodil malé kry
do těch velikých očí, které si to tak přály.
Vytryskla bílá krev a bylo tu mnoho nožů.
A málo květin, co by hřály.
Viděl jsem jenom hříšnou slepotu.
A kolem jezer houfy mrožů.
A žádné tulipány!
Jen světlo křišťálových Alp.
-
Oko a voda
Chce se ti hýřit slzami?
Chce se ti vyrábět sůl svým tělem?
Chceš dlužit pláč?
Ó ………….. nač?
-
Vážení
Mou duší je báseň. Skládám ji sám a nepotřebuji žádné porotce.
Myslíte si, že jsem pyšný a žiji ve špatném světě, který jsem si utvořil? Ach, kdež.
Mé myšlenky jsou silnější než já.
Myslíte si, že toužím po jejich honičce v mé hlavě?
Mozek tak třeští a plánuje a chce plout. A já nemám lodě.
Mnoho jich ztroskotalo a další jsem raději nevysílal.
Bál jsem se, že moře je pro ně příliš silným partnerem.
Vidím obrazy, kde vy vidíte holé stěny.
Neposmívám se. Ve mně je zakletý čaroděj, zakleté kouzlo.
Lze li to?
Skrývá se ve mně tisíc obludností a krás a neumím s nimi zacházet.
Poslyšte, jsem velmi neumělý. Ó mé chyby!
Ale něco vlastním.
Miluji svého čaroděje.
6. Umělec a blázen
Sešli se jednoho studeného večera.
Chtěli se poškádlit a pohrát si.
Umělec chtěl se smát
a blázen vymýšlet si špásy.
Chtěli se oba bavit na účet druhého.
Blázen přiznal svůj stav, v pláči řekl čím byl
a čím je.
A doufal snad, že umělec se nad ním
smiluje.
Překvapený zůstal sám, protože umělec
znechucen
odešel.
Chtěl poznat pravé bláznovství.
A blázen, leknuv se, zapomněl
na své šílenství.
A toužil po něčem ušlechtilém.
Přestal se lidem vysmívat,
a tím se přestal smát.
A stal se z něho úctyhodný člověk,
nudný,
rozumný.
Lidem se líbil, měli ho rádi.
Když po letech se vrátil umělec,
našel blázna v koši na odpadky.
-
Sláma
„Člověče, vždyť vy hoříte!“ Rozkřikl se hlas, zděšeně a zároveň s ironií
a škodolibým nádechem.
Uprostřed ulice stál muž a v ruce měl oheň. Netvářil se, že by jej to bolelo.
Stál a vesele se rozhlížel.
Potom se dal do kroku a staral se, aby mu oheň neuhasl.
Starostlivýma očima foukal do dlaní a třásl se strachem, že oheň zmizí.
Holé ruce měl červené a na nich ani jednu šmouhu.
-
Prosba
Když pominulo světelné zdání
a pláně fosforovaly zelenými písmeny,
nemohu náhle plakat ani
a topím se v bolesti na zemi.
A prosím bohy o Tebe.
A pláču:“Vrať se mi.“
Podívej se za sebe, stojím tady ve snu.
Lepší než kdybych byl opravdu.
Pak padám.
A ráno proměnilo zas všechno, co jsem měla ráda.
-
Rozrušení
Vím, že se mám bát, když pole smutně zpívá.
Vím, že svíčky hoří, když nepláče déšť.
A mé krásné snění v ohni dohořívá.
Ach, ta pole, louky s věnci mít, kéž . . .
A dál se o podivných čarováních snívá
když harfy místo básní začnou výt.
Zdálo se květině o těžkých vůních.
A chvěla se při pohledu na boj.
Vím, že když ptáci vzlétnou nad vesmíry
stanou se malou kuličkou.
Dívám se na své přátele, bojím se.
Nevěřím. Chápejte, náhle jsem plný víry.
Však možná ztratím se,
když proběhne sto stříbrných větrů uličkou
jak malé závistivé děti.
Spím v údolí žalů a nepřeji si to vědět.
Jen zlatý strojek mi smí zpívat svou umělou píseň.
Beze slov a bez námětů.
Vydržím měsíce a léta bez pohnutí sedět
v zátiší s listím a stíny květů.
Přeji si promítnutí mozku.
Ale něco ve mně stále odolává.
-
Hudba starého hradu
Zpívalo slunce.
Zpíval les s nebeským rájem.
Zpívali koně s vyčištěnými hřívami.
Zpívá tanečník, jenž musí,
protože se zpěvem živí.
Ten zpívá nejsmutněji.
Mastná ústa, buďte prokleta,
nenávidím ty zmije
Ta zrůda ve vás, ať nahatá
ať v šatech,
stále žije.
Kde je zpěv nočních holubic?
A jsou vůbec noční holubice?
A kde jsou věčné trávy?
Jen zrůdy, přestrojené
v lidské krasavice.
(Smutná víra v pohádky)
-
Konečný plamen
Zlámalo se tolik větví, které toužily poddat se ohni
a milovat se s plameny, zrudlými touhou a něžností.
Ležely v povinné kupce a čekaly na svůj osud.
Plakaly mízu, jež stékala z černých řas a zelených stínů.
Čekaly a toužily být zlomeny.
Více a více.
Již nemohly dýchat, cítil jsem kořeněnou vůni a mlaskání červů
s bílými tlustými těly.
Zvolna a s chutí pojídali krásu.
Uslyšel jsem výdech a byl jsem si jistý, že cítím dech
smrtelný, plný konce a bezejmenného hrdinství, doteky smrti
a její uhlíkovitou, řezavou . . . a pak tichou, docela tichou náruč.
-
Opilec
Je v srdci chlad a pak se rozehřeje
schovaný krb v úkrytu koutečka, který je zapomenut
svou všedností.
A něco neznámého tě rozechvěje
a zatoužíš po …
Nectnosti?
Tvůj je svět.
Teď!
Hraj si s ním.
Přikazuj, buď hrdý, ty ubohý!
Že jsi …
pán?
Já poslouchám!
Vidím tvé oči, já se nedivím.
Před chviličkou´s byl nějak sám …
A teď se díváš na lidi!
Jsi jimi nebo vínem opilý?
Zadav svět svojí osobou,
křič si své hrdinství v davu!
Pár opilců, co nemohou
od pití ani zvednout
svou ztěžklou, připitomělou hlavu!
Sváděj si laně do hnusných sítí!
Špinavé páchnou na dálku!
A najdou se ti, co nevycítí
tvé blbství pivní hlupáku!
(Někdy tvé slzy projdou peklem,
potom se zatváříš jak …
Ježíš
a vnucuješ, že věříš)
-
Marnost
Zlobím se na ptáky.
Odhodily křídla.
Tloukly mne černými zobáky.
Zasmál se za mnou člověk
s ostrými kančími tesáky.
Možná jsem se ho neměl polekat.
Stál pak smutně.
A dlouho se díval, jak běžím.
Mám dojem, že se rozplakal.
A ptáci bez křídel toužily opět se vznést.
Lituji, že jsem se bál.
Někdo sebral všechna křídla
a jal se je přišívat k nehybným tělům.
Bylo to zbytečné.
A ani jsem se už nezlobil.
(Jelikož by to bylo ještě zbytečnější)
-
V hořci něco pláče
Vůně květů hraje na tisíc harf a dva tisíce klavírů.
V trávě bylo prolito světlo, jež není tekoucí.
Květ jediný, chvějící se ve větru velvírů.
Květ uhasl a přál si být tiše vadnoucí.
Je po pohádkových časech.
A jen hořec tuší, kdo za to mohl.
Co čtou lidé ve tvých vlasech?
Voní zde vody, tak modře … a jasně.
A mně je náhle s Hořcem krásně.
-
Smlouva o přátelství
Smlouva o duze
Smlouva o království kráterových bažin
Smlouva, která si nevybírá
Smlouva s růžemi, hrajícími si na sedmikrásky
Smlouva slov a hradů, smlouva z lásky
Smlouva opředená strachem z pavučin
Smlouva bílé smutné krásky
Smlouva bez příčin
16. Zbytečná nezralost
Chytím tvou myšlenku, co přistála ti na ústech.
Políbil mne tvůj dech.
Odejdi na malou chviličku, nechtěj můj spěch
Chtěl bys příliš, máš tolik hlad?
Utíkáš, protože se bojíš?
Miloval jsi mě snad?
Teď náhle je nebe
celé celé
pozlacené!
Nebo je to víno? Rudé jako má rtěnka
na tvé tváři, co se tak blýská?
A mně se náhle …
stýská!
A zloba probíjí mým tělem!
Proč poslala jsem tě pryč?
Aby ses toulal krajem sám?
Musíš se smát mým dětským rozmarům a přáním
Neměl jsi poslechnout …
Já tě jen tak hloupě svádím
Abych pak mohla
litovat.
Tak už tě prý neuvidím …
Mám, co jsem sama chtěla!!!
A teď …
Se nenávidím!!!
Zemřít bych hanbou měla!
Čekám však ,že se snad …
vrátíš …
A spatříš
jak Umírám.
-
Čekání na zvony
Mlha mísí vše pěkné se svou ironií.
Rádio rozbité na kusy.
Vítr, pohrávající si s dary
a déšť, ničící ovzduší.
Čekat na hudebníky, kteří zapomněli své nástroje.
Zapomněli jsme na zásluhy.
Muzikanti naslouchají líbezným zpěvům a snaha zdokonalit.
Touží.
Hudební tóny na bílých kopretinách.
Noty si hrají
na svatbu,
na potoky,
na kachní zpěv,
na dráty,
na loučení.
Touží po zvonění v kostelních zdech.
Labutí tanec v mikrofonu.
Muzikant je sám se svou flétničkou.
Je chudý.
Je bohatý.
Miluje hudbu.
Nikomu by nedal svou flétnu,
proto ho mám rád.
Zdi to tolik bolí, chtějí zemřít.
Hudba zvonů léčí.
Utichají boly.
Rodí se nové city a vyznání.
Pomoz mi, pomoz mi!
Prosím.
V tom hloupém, nanicovatém, jedovatém čekání.
Pláču pro dlouhé chvíle ztrát z čekání.
Je potřebný, tolik potřebný
Tvůj obdiv.
Obdivovatele v tobě.
Najdu ho a ty o tom nevíš.
Slib, splněný vůní luk a zlata,
slib z trav a rolniček,
slib bílé a duhové podoby,
slib daný z tónů.
Nechci už čekat, je mi tak těžko.
Ale musím.
-
Strom a jablko
Vidím v dálce strom.
A na tom stromě jedno jablko.
A kousek vedle toho stromu
je ještě jedno.
Vidím v dálce dítě.
A to dítě se zaraduje.
Jablko utrhne.
Vidím v dálce starou ženu.
Jde shrbeně, pomalu se belhá k tomu stromu
A míjí ho, nepovšimnut zůstává strom.
Vidím blízko mladou ženu.
Zastaví se u stromu,
a vidí jeho krásy.
Dítě jablko sní a na strom zapomene.
Nezná už jeho větve, nevšimne si jeho kmene.
Strom je strom a dítě nezajímá.
Stará žena už na světě je mnoho let.
Nedivme se, že nebaví ji stromu vzhled.
Za svůj život viděla již mnoho stromů.
Tak nedivme se tomu!
Mladá žena je stromem nadšena.
A nad tím stromem vzpomíná na svoje dětské sny.
Znamená něco pro ni tenhle strom.
A není jedním ze sta.
Tak jako je jenom jedna tahle cesta
na které teď stojí.
Nechme ji tedy stát.
Ona má na to právo.
-
Vláda plachosti
Ó úpí upír v ústní lázni
A nesmí spatřit nic krásného
Úpící uviděli usmrcené
Vládnoucí
Žasnoucí
Trpící znepokojen úzkostí
Upírovou
20.Ukradená abeceda
Památce, jak jinak chci ji dát.
Památce slavné.
Snad by byl rád.
Snad ne.
Jak ji vidím já, pane Nezvale?
A
Dvě lana nebo jedno?
To nevidím.
Nějak pokrouceno. Jen provaz, smyčka!
Skončený život.
B
Kopec a kopec vidím v dálce.
Nahoře, dole?
Který je dál?
Kopec a kopec a cesta.
Nikdo ji nehledal.
Nejde po ní.
C
Ubohé a malátné.
Je mi ho líto.
Kdo kousek těla ukradne.
Jemu?
Céčko pláče.
D
Nafouklo dítě balónek.
Nadouvá se a vzdouvá.
Kdy praskne?
S dítětem nelze smlouvat.
Prásk!!!
E
Ostré hrany a stříbrný kopec.
Ó slávo pohádek.
Tři kopce přejdeš,
uhodneš jednu ze tří hádanek.
Tři princezny tam čekají.
Tři dívky.
Zbav je prokletí.
F
Něco se ulomilo
Jedno kouzlo, druhé a třetí zbylo.
Něco se pokazilo.
G
Hadí žena, v géčko proměněna.
Cirkus zve, cirkus jásá.
Cirkusu krása.
Kotrmelec, salto a skok.
Krok.
H
Loučení. Přítel příteli tiskne ruku.
Možná se uvidíme.
Pláč, oko se topí, kdo pomůže mu k suchu?
Dojemné.
I
Strom bez větví a bez květů.
Bez ptáků, bez červů.
Jak kůl mi připadal.
Ten strom se bál.
J
Zátoka, moře s příbojem
v kotoučích z bílých pěn
se kroutí podivná ryba
Je usmrcena po háku.
K
Nejdříve úspěch, potom pád.
Nahoru a dolů.
Někdo hluboce kles´.
A někdo je právě proto rád.
L
Geometrie, má nechuť.
Vidím ji.
Rýsuji. Guma a kružítko.
Co vznikne? Čtverec?
Tedy pravítko.
M
Spojení těl, splynutí duší.
Možná málokdo tuší.
Co všechno chtěl,
kdo vymyslel „em“.
N
Křivka podniků, tržby jdou dolů.
Pak stoupají.
Zaměstnanci si neví rady, zoufají.
Obrat. Jásají.
A nemají proč.
O
Ó vzpomínka na všechna léta.
Ó pán i paní.
Kréta!
Ó mládí.
Ó práce a učitelé.
Paní času smetla všechna „ó“.
P
Sovětský svaz a jeho krutá pouta.
Srp, červeň a mrak v dálce,
to moje srdce poutá,
když podívám se na „pé“.
Q
Kdysi dávno si děti hrály.
Bez elektronických her …
Dřevěné obruče!
A Bály …
R
Kráčí světem pyšný muž.
Nezastaví se už …
Kráčí a z cesty neuhýbá.
Jde přímo. Ruku tiskne k čelu.
S
Řeka tiše protéká, vine se údolími.
Pramení támhle a tady
zas zaniká.
Voda z ní proudí přes kameny.
a drny.
Vše hlučně polyká.
T
Zapomněl si tu artista
zapomněl si tu tyč.
Bez ní se těžko ten artista uživí.
Sál prázdný
Bez lidí …
U
V houpacím křesle
vzpomíná paní. Má
šedivé vlasy a vrásčitý úsměv.
Houpání proměnní se
na její mládí.
Zhoupne se nahoru,
zhoupne se dolů.
A potom se zastaví.
V
Do srdce! Proboha!
Ten nůž! Pobodá!!!
Detektivní příběhy se podobají
ostrému, výstražnému „vé“.
X
Kde jste kněží. Modlíte se?
Věrně?
V kostele hluboké ticho a vážnost.
Nesluší se, aby ses smál.
„X“ značí věrnost,
pokání
a žal.
Y
Strom, který z jara pučí.
Strom, zasažený šílenstvím.
Strom, který žije, zvučí.
Bije v něm hrom
a měkne hlína.
Z
Dva břehy, každý jiný
v něco proměněný.
Dva světy rozmanitých citů
S nimiž si nevíš rady
Do zahrady
Plné Květů
Pod společnou lávkou, kde vybuchuje
zhoubná bažina.
Kdo přejde …
a spatří oba břehy,
ten prošel
Skvělým Životem.
-
Kat a hlasy
V tichém pokoji pláče kat.
Pláče hlasitě … a srdce to trhá.
Ten kat, že pláče?
Ten kat? A proč?
Diví se hlasy.
Zemřela mu jeho žena!
Ten kat, který popravoval,
ten kat, který zabíjel,
a mučil?
Ten kat, jenž z něho čišel strach?
Hrůza a děs?
Ten kat, vidící denně krev,
ten vrah?
Diví se hlasy.
Zemřela mu přece žena!!
Ten kat, schopen škrtit,
rvát srdce z těla?
Vždycky jeho tvář vypadala
jakoby vařil, uklízel nebo žehlil snad.
Ten kat, který měl smrt rád?
Ten kat, který se neštítil
lidskou krev z rukou svých smívat?
Diví se hlasy.
Ale vždyť mu zemřela žena!!!
Katovi???
Vždyť denně žije se smrtí.
Denně ničí životy.
Denně mu padají do rukou
oběti.
Ten pláče?
Kdo se to diví?
Ach, člověk, kterým svět pohrdá,
životem poražený.
Člověk, který ho prohrál …
Když pláče, musí ztichnout i Smrt.
-
Vážený, povím ti …
Chci mlčet, ale ty mluvíš.
Chci smát se, proč se mračíš?
Chci vodu, miluješ poušť.
Chci trávu, jásáš nad hliněnou chatrčí.
Chci teplo, čišíš si chladem.
Chci sníh, ty prosíš déšť.
Chci oblohu, ty zem.
Chci víno, piješ studenou limonádu.
Chci krásno, smekáš před ošklivem.
Chci ticho, pustíš hudbu.
Chci zpěv, ty mlčíš.
Chci tebe, nechceš mne.
Chci zůstat sama, bavíš mne.
Chci se jen tak dívat na červánky.
Ty zastoupíš mi oblohu, sníš.
Nevidíš náhle mne.
Pozvedneš dlaně k nebi
a tiše mi pokyneš.
Pak . . . odejdeš.
Já zhroutím se k zemi.
A pláču zaschlou krev.
Já sedím u otevřeného okna.
Ty sedíš s oknem zavřeným.
(To já, můj milý, dobře vím)
-
Konečně …
Padám v tvých očích do tvých vlasů.
Snažím se dýchat, nemohu.
A cítím všechnu dnešní krásu.
Létalo se tak jemně z polibků.
A srdce plápolalo, svítilo.
Chvění něžných dotyků.
Lépe, ach lépe se mi nežilo.
Plaveme v tónu suché vůně.
A odebíráš si svou daň.
Vrháš se na květy srdce, které stůně.
A vidím pohádku a dračí saň.
Och, přikryj jen mne vlčím mákem.
Budeme si jen povídat.
A vzduch se prohnul pod nátlakem.
A nenechal nás rozjímat.
Tak přijď už vílo s věčným proutím.
Do něhož se chci zaplétat.
Nebo se touhou, Bože, zhroutím
Nenech mne jen tak odlétat …
Zapadám do závěje z polystyrénových smíchů.
Bojím se Vichřice!
-
Jsi?
Jsi ve snu? Mám slzy?
Měla bych je snad sesbírat?
Myslíš, že je lze usušit?
Poslala bych ti je.
Dal by se z nich možná vařit bylinkový čaj.
Vypiješ ho a budeš vyléčen
ze svého nevědomí.
Co to tak náhle v pokoji
nesmyslně voní?
To jsou ty slzy
určené k usušení …
-
Něčím zraněná
Jen několik plovoucích hřebíčků a světlo, utonulé v posledních
ranních polibcích.
Svět a rány, odívaný a bitý, v moci a pláči,
v jednom ze zlatých střevíčků.
A kdy déšť se nevyplácí?
Srna běžela jako anděl, probouzející se v ránu.
Běžela letním vzduchem.
Běžela loukou a měsíčním dechem.
Z polí se ozval nehlučný křik bláznů.
Jak jen lze běžet, abys mohl pak létat?
Znáš krásno vrcholů a pádů?
Chtít z vlasů touhu číst a splétat.
A ocitnout se v temném srázu.
A svítit jako balzám na krvavé ráně
A ukrást chvíli bloudění v trávě.
Budit se v milostných horečkách
Snít v denním koloběhu
Upadat a bránit se, plakat …
Což takto mohu?
Hrát si s problémy a vidět je v kolečkách.
Být oděný a pak se svlékat.
Chci na to nějaký lék!
-
Řev zloduchů
Přivři oči a udělej tmu.
Udělej něco, co překoná světlo.
Nechceš být v místnosti prohnilé zlou tváří.
Nechceš-li, neuvidíš tu tvář.
Tma v tvých očích se podobá té večerní a noční.
Tušíš hrůzu.
Jak se schovat a předstírat něco dobrého?
Tmu pročísl řev.
Šílený s hrozným nápěvem.
Řev zvířecích lidí, kteří se neměli rodit.
Řev zrůdných tvorů a mihotavých záblesků.
Zkáza a hněv čiší z křiku.
V míse se topí lidské tělo.
Je to možné?
Na svět přišli Oni. Pak je vše možné.
Řev zloduchů cloumá světem.
Za to, že se narodili. Nemohou být v klidu.
Nesnáší mír duší.
Není slyšet jediného jasu.
Ten křik mě ruší. Ruší monotónní běh.
Je nutný řev zloduchů.
Aby zastrašil.
Aby dokázal.
Lidé se smějí, když řev ztichne.
A netuší, že přijde další …
-
Kdo vyzrál a kdo umíral?
Kdo hoří?
Kdo syčí? Kdo plánuje s odcizenou směnkou?
Kdo ví, že upíři bloudí nocí?
Kdo se směje plakátům?
Kdo chce jíst chléb?
Kam všichni běží? Zastavte se …
Ale neposlechnou.
Kdo dlaně svírá v pěsti?
Kdo honí pampelišky na louce?
Kdo zvoní? Kdo prší?
Kdo chce stát se létavicí?
Jsou jich tisíce?
Anebo jeden, který umírá?
Kdo chroptí v kaluži krve?
Kdo zvrací při tom pohledu?
Kdo polohlasně kleje?
Kdo nahlas?
Kdo potichu?
Kam odešli, když nezůstali?
Proč zůstali?
Kdo smyl ze zdi barvu?
Kdo ji tam dal?
Kdo se tu nudil?
Kdo radoval?
Miliardy krvinek denně umírají a člověk o nich nic neví.
-
Krást se nesmí, lháři!
Deprimoval mě tvůj svět bez nesnází
Věřil jsem jako živým modlám …
.
Krýt tě, k tomu se neodhodlám.
Vanička rozcuchaná noční tváří
Darebák se špendlíkem v uchu
Ukradl sis svoje stáří
A teď si mladý v duchu.
Sváděj mne!
Snažíš se se ubít marně
Svůj hlas
-
Pláčeš, nestvůro?
Proč slzy?
Proč zkřivená tvář bolestí?
Proč utrpením zalknutá?
Proč utopené oči?
Proč pláčeš, nestvůro?
Jenom proto, že jsi nestvůra nebo proto, že tím trpíš?
Neslyšíš, nestvůro?
Nemáš tu co dělat!
Nemáš tu být!
Nemáš tu překážet!
Proč slzy?
Proč kámen?
Proč tvrdo?
Proč zničení?
Proč úděl?
Proč konec, nestvůro?
Jenom proto, že nechceš být nestvůrou nebo proto, že tím trpíš?
Slyšíš?
Proč úsměv?
Proč smích?
Proč rozkoš?
Proč pocit něžna?
Jsi ráda?
Máš ve mně přítele.
Nejsi nestvůrnou.
Jsi ráda?
Nejsi tím, čím jsi vypadala
Vymyslím ti jiné jméno …
Jsem rád, že vyschly tvé slzy.
Jsem rád, že tě slyším být veselou.
-
Výkřik zrcadel
Musíš uplatnit to, čemu říkáš dobré.
Jenom tak stát?
Ó kdo poučí tě?
Rozplynou se pak všechny pěny na vlnách.
Moře zčerná a potom zrudne.
Bude se stydět, tak velmi.
Ale bude tiché, strpí i vraždy, ale nezakřičí.
Jako ty.
Chceš stále utápět svou hlavu.
Protože si myslíš, že tě bolí neprávem.
Že jsi slabý?
Moře tak veliké?
A v čem je síla?
V jeho tichu.
V tom, že plyne.
A když se bouří?
Vidíš to moře, vidíš je?
A ty střepy, skleněné střepy?
Padající hloub a hloub.
A hloub …
Hodilo je tam zamračené dítě, které se zlobilo, že nevidí krásu.
-
Objev
Krása zvládnuté ještěrky
Promarnění času
Dostatek spánku s věčnými světly
Poušť se svým ubohým pískem
A zrak, sledující orly
Krouží ve větru, který je hlídá
Pomáhá potlačit vzpomínku na city jedné královny
Dům plný diamantů
Musí zářit na veliké vzdálenosti
Musí páchnout bohatstvím
A kde je vůně dobra?
Napomenula mě jedna stařena, ale nerozuměl jsem, co chce
Je zlé nerozumět lidem
Je zlé nerozumět sobě
Mé volání neví, co chce
V tom je celá ubohost smyslu.
Chci se ponořit do něčeho, co neznám
-
Všechno bylo marné
Rachot doutnajících bubnů.
Proč je někdo zapálil?
Bubnování zlatého deště, z něhož vzešla duha.
Nikdo nepřemlouval oheň.
Přesto hoří bubny.
Chtěly hudbu a musí být potrestány.
Je to lidské.
Běžec, ospalý z ranní mlhy se snažil oheň zahnat.
Smích zlého kazisvěta.
Běžec se rozhodl přestat, putuje dál.
Oheň se vysmívá kráse.
A ničí ji.
Zanechává smutek, bolící červení.
Žluté neštěstí v zlatých klasech.
Zmítání ve větru, déšť má snahu.
Chrpy dýchají vodu.
Voda je milá.
Záření dne.
Trvající noc bez únavy.
Kde se v nás vzalo tolik rozporů?
Proč zlí?
Proč slabí?
Proč silní?
Kde je síla, kterou se pyšní?
Meteority nehlučně dopadly do ohně.
Zle se mračí.
Usíná, aniž to chce.
Meteor vzlétl k obloze.
A vznesl se nad duhu.
Lesk, tišící oheň v dlouhém spánku.
Měsíc se naklonil k zemi.
A vyzval své děti na cestu zpátky.
Vykonal dobro, a je čas jej skončit.
Kameny sedí ve vyhaslém ohništi.
Bez pohybu.
Vesmír podnítil touhu.
Mrtvý oheň neslyší, co měsíc žádá.
Nedostane zpět své děti.
Odměna za pomoc, směšné!
Nepřátelský pohled.
A nikdo za nic nemůže.
Mnoho je nepřátelství z nedorozumění a z náhody.
Proměnily se meteority v písek a škváru.
Měsíc je otočený zády k zemi.
-
Rusalka
Rusalko ptám se na svou lásku
Vidělas ji?
Je v údolí bílých stromů. Sedí a nevidí.
Je slepý?
Nevidí závratí. Myslí, že nemůže být šťasten.
Je hluchý?
Neslyší, protože mnoho křičí ptáci
A vodní laně
Osud sotva zvrátíš.
Pohleď, ty saně …
Nasedni, ujeď. Neptej se.
Nejste si souzeni.
Rusalko, čaruj.
Vyčaruj údolí bílých stromů.
Vyčaruj z mého těla strom.
Chci ocitnout se tam, kde trpí on.
Ať už v jakémkoli těle …
To je příliš smělé …
Rusalko, netrap mne.
Chci být s ním!
Vím.
Rusalko, vidím ho, ach je bledý!
Jde a oči má zkalené.
Chci k němu, tedy
pusťte mne, větve mé.
Pohladím ho a bude zas krásný.
Usměje se, a zapomene na trápení.
I já vedle něho zkrásním.
A budeme mít dětí …
Pusťte mne!
Ach, nechcete?!
Vždyť jsi tak chtěla.
Ale já nevěděla…
Vidím ho, ale on mne nevidí.
Pohladí strom, mě ne.
Vždyť je to tím víc zoufalé.
Pusťte mne, větve mé!
Ach, nechcete?!
Pusťte mne, kořeny…
Je to tak dáno. Navždy již
Spoutána na zemi.
Ne!
Miláčku … lásko …
Honem, pomoz mi, jsem tady!
Stojíš tu, němě, cize.
Otočený zády.
Pohleď na mne.
Jsem to já!
Vstáváš.
Ó díky nebesa.
Díváš se na mne. Dlouze.
Mihl se na tvé tváři úsměv snad?
Rusalko, vidíš, poznal mne!!!
Ach ne.
Jenom je mu ten strom milý …
-
Slabý
Tvůj rozum.
Tvé chyby.
Tvé kdyby.
Tvůj zájem nad nezájmem.
Tvůj úškleb, když se bojíš.
Tvůj pohled, když se rozejdem.
Tvé dívky, k nimž se hodíš.
Tvá laciná smyslnost s chutí piva.
Tvé noční toulky milostné.
Tvá hravá ústa, dosud živá.
Tvůj smích, z nějž vyroste
ranní zamračený brouk.
Hledáš něco …
Tvé dětské oči s modrým stínem.
Tvé oči opilé vínem.
Tvé ruce jako hranolky s chvojím.
Tvůj pohled, jehož se bojím.
Tvůj dech.
Tvůj spěch.
-
Silná
V noci pláčeme
Kdy hvězdy
Kynou
Duše
Splynou
Svázáni hořícím proutím a provázky ze sametu.
Oblečeni v molitan.
Čekám na jednu tvojí větu.
A vím, že se moc načekám.
A tak Pláču:
Nejvyšším bolem,
kdy ještěrka proniká mi do krve, kdy pták mě klove do rukou,
kdy zobák drásá moje žíly, kdy zbývá mi jen kapka víry, kdy mrtví tleskají do dlaní,
kdy živí spí, kdy krev létá po vesmíru, kdy podobám se netopýru, kdy …
čekám, že už shořím!!!
Ale ono se vyprší. Čas si mne ruce. Povedlo se.
Jsem tolik unavená vším tím křikem.
Rámus mne v srdci ničí. Proč všichni tolik křičí?
A nejsou hodni polibkem.
Řekl jsi, že se nezměníš. Věřím tomu.
-
Portréty
Ze zahrady pojď ke mně, napijme se.
Budem se koupat v rose.
Ze zahrady, kde zpívají stromy.
Pojď ke mně, kde lžou domy.
Tam je pokojík a v něm tři stovky portrétů.
Mí přátelé, tety a lidé neznámí
A až tam vzadu Tvář z doby rozletů
Tvář, co poznáš ihned ji.
Ta tvář je Tvá, vidíš … ?
Zmizeli všichni mí známí.
Jen ty tam smutně, cize visíš.
A portrét té dámy.
Sděl mi své přání.
A pak též zmizíš.
-
A co láska?
Stočená jak rudé klubko nití.
Smotaná časem a trvající v prostorové síti.
Bytostí s krásnými vlasy a křičet slovo „býti“.
A šátek s krvavýma slzama a srdce vypálené.
Když v kočárech přijeli sluhové ze zlata a bez tváře,
mračili se na lháře,
který je sem vlákal.
A byli bledí a bezbranní a chudí a smutní.
Jak utopená koťata
zas zpátky odjížděli.
Protože srdce byla bohatá.
A ani zbytku po pálení, a ani zápach síry.
Jen vůně trávy, jen vůně růží, jen vůně smíchaná
s úzkostnými činy.
Smotaná křídla toužící na oblohu.
Sevřené dlaně v jedinou dlaň.
Čí viny?
Mé srdce zaplavily oceány a moře.
V mém srdci byl vykopán hrob.
V mém srdci jásaly bludičky, že není světlo.
V mém srdci křičeli slastní zloduši.
Mé srdce bylo nakaženo něčím ropuším.
Stočená jako pantoflíček.
Stočená jako v dětské ručce klíček.
Stočená bez lana a provazů.
Stočená jako markýzy z obrazů.
V mém srdci usadili se hádaví starci.
Starcům se chtělo mé srdce zbořit jako zbytečný hrad.
Zkusím to zase jindy.
Později.
-
Zoufalec se směje
Nehraj už ty tóny, má písni.
A začni lépe hrát.
Tvá noční píseň tísní
a mohl bych se bát.
Umíš lépe se předvádět, chtěj to.
A stane se.
Podívej, zlatý písek … vidíš ho?
Leskne se.
Není z hlíny a netouží po úmrtí.
Vidíš.
Proč nechceš hrát?
Tvé tklivé tóny mne tak drtí
a rozpláču se snad.
Osiřel jsem, odešla.
Nechtěla, abych poroučel se smát.
Měl nechat jsem ji hrát
jak se to učila,
jak cítí, že musí.
Rozpršelo se a já se nemohl rozplynout,
byť se mi chtělo.
Vím, že teď
na celý život mi
něco uletělo
A déšť se ve svém pláči smál.
-
Naděje
Odrážení zapadajících paprsků
Se smálo ve svých dohadech
Dítě našlo pět zlatých náprstků
A mělo znamení slunce na zádech
Pak jsem tam stála v jednom stínu a uviděla tě
Seděli jsme pak všichni tři na jednom náměstí
A krmili labutě a holubí mládence a mámy
Necítili jsme to, když přišlo neštěstí
A pak už jenom tma …
A rány!
Když jsem se probudila, nebyl jsi tu.
A ani mé Dítě
Tu nebylo …
Šla jsem vás hledat.
Musím vás najít.
Musím!
-
Vězení a volnost
Svět patří dětským očím.
Svět si lže, bezúspěšně se točí.
A pláče pro dávno zemřelé.
Chci ho zavřít do černé klece.
Vidím tu klec každý den.
Ale nemám klíč, takže podveden
musím se líně toulat dnem
a zlobit se, jak pomalu se vleče.
Směje se svět a netouží stát se vězněm,
raději polapí několik plameňáků
a zamkne je sám.
Do jiné klece, určené pro malé osobnosti.
Jakou osobností je svět, co utíká před věznicí?
Co by se stalo, zavřel-li bych ho?
Tvrdil bych, že já jsem vyšší než svět.
Bylo by mi ho líto, vím.
Nevydržel bych pohled, jak na mne smutně mrká.
A je uprášený od popela, vím,
že bych ho pustil ven.
Jsem špatný věznitel, ale když já
… mám asi vězně rád.
A kdybych mohl čarovat,
zničil bych všechny klece.
Je mi líto plameňáků.
Měli smůlu, protože je zavřel svět.
A ne já.
-
Hvězdy mrkající
Honíš se po černém mostě
S modrými fialkami
Vrhající tvůj stín do obličejů
Svůj pohled, plný zášti, pěstě
Hvězdy mrkající
Nechápeš proč čekáš po tmě, v noci?
Nechápeš, že je nutné to pochopit?
A potrápit se smutnostmi?
A bloudit stíny věčnostmi?
Toť v hvězdné tvé moci,
Když hvězdy mrkající
Blyští se na nebi, taje
Kde tolik světel
A přesto tma je
-
Schovávaná
Běžím a nedosáhnu světel
Honím se za možnostmi
Schoval se svět mi
A snad daleko neuletěl.
Plakal kroupy, jež byly slzami
Chtěl, abych si uvědomil sebe
Ale já tady v trávě na zemi cítím
Jak mě ten svět zebe.
Schoval se cit někomu, snad mně?
A srdce uteklo do tmy
A já to srdce chtěl darovat tobě
Chtěl letět jsem a hle …
Stojím na zemi.
-
Neznámo
V trávě se pohnul sen.
Zastavilo se mi dýchání a měl jsem v rukou růži.
Podivil jsem se? Oklamán?
A začal jsem po něčem prapodivném toužit,
že tělo bylo do modra
a hořelo slabým plamenem.
Lidé se báli dotknout.
Byl jsem sám. Se svým osudem.
A nemohl slinu spolknout.
Zlatý dluh jsem splatil.
Ale teď nic nemám.
Je kruté myslet na bodláky.
Avšak vidět je každý den?
Bojím se trávy, skrývající sny.
Počítám dny.
A vše je nejisté.
Pohnul se zas.
Můj sen? Bojí se, že jsem zapomněl?
Snad. Ale paměť mám
Jako počítač. Dítě věků. Dítě zlomeného žalu.
Lidé se smějí a já utíkám.
Sen mlčí a chvěje se.
Nevnímám.
Třese se.
Chytím tě, no tak, neboj se mě, sne.
Vždyť na tebe čekám.
A miluji.
-
Proměna
Tikající budík mi připomíná, že
je čas, abych vstala.
Je čas, abych přestala snít, že se mi o tobě bude zdát.
Je čas, abych se učesala.
Je čas, abych přestala dlít v nadějných představách.
Je čas na snídani a na milión vitamínových tablet.
Je čas na pohár horké páry.
Je čas na ranní milostný zálet.
Je čas probudit den a zastrašit noční tvář.
Je čas zaplašit sen a vplížit se na oltář.
Je čas pustit si nejoblíbenější píseň.
Je čas se zaposlouchat do hlasu, který mi zpívá.
Je čas odhodit plášť a s ním tíseň.
Je čas odhodit masku včerejšího dne.
Je čas nepustit si tě k sobě, dnešní sne.
Je čas zakousnout zuby do krajíce.
Je čas nabodnout krutost na vidlice.
Je čas se smát veselým rolničkám.
Je čas se smát a podobat se holčičkám.
Není čas na to, abych tě milovala.
Je čas, abych se udělala pro jeden jediný den krásnou.
-
Smutečky
Přišlo mi líto mého pláče,
který mě hledal dlouhé dny
a se svým smutkem snil si sny
za sebou šmouhu šedou vláče.
Přišlo mi líto tvého chtění,
které sis nesl na ramenou
a na maličké hnutí chvění
mé oči sotva zapomenou.
Přišlo mi líto barvy růže,
která se rosou krášlila,
jakoby bez ní nežila.
(A kdo přát víc si může?)
46. Loď
Dlouho má loď sama plula
A delfíni houpali se na vlnách
Až jedním útesem neproplula
A mně padaly slzy jako hrách
Dlouho jsem zápasil se všemi lany
Dlouho jsem nechtěl moři podlehnout
Až vlny rozestoupily se samy
A daly mi ke dnu nahlédnout
Tam žasnul jsem nad množstvím zlata
Na které padal vodní prach
A brodil se v kalužích bláta
A netušil jsem, že mám strach
Tam mořská panna mne oslovila
Ale já slova nechápal
Ona mi paží pokynula
Abych šel za ní pořád dál
Ukázala mi mořské růže
A koníky za šedivými mřížemi
A viděl jsem roztodivné plže
Které bych nemohl spatřit na zemi
Má loď mne tedy opustila
Ale já šťasten byl
Jako bych stále žil
A přece se má smrt smrti podobala
Má loď se bortila
A hnila
Má loď umírala
A snila.
A netušila, kde umíral jsem já
-
Poslední vzkaz
Těžko je živé, která pro smrt pláče.
Je to tak zlomyslné křivou lítostí.
Zahrál sis na děsivého hráče.
A omámil svou blízkostí.
Mne, která pukala mladá
hrozivým strachem z čehosi.
Mne, která teď nepokojně hledá,
tebe, jenž připomněls jí kohosi.
Mne, pouhou kapku kyselého deště.
Mne, kterou jsi nechal stát.
Ach ano, mne a ubohou ještě.
Pro lásku, které se měla bát.
Ale teď zavřu pláč do obálky.
A obálku do zásuvky zamykám.
Slzy proměním na korálky.
A půjdu sama kdovíkam.
-
Sníh a moře
Zasněžené moře, které nejsi
v tropických zemích.
Poletující polárku dej si
v zmáčených dlaních.
Změní se bílý, studený sníh
v mlžné závoje.
Zasněžené moře.
Moře bez bez čepic.
Moře, ty nejsi nic,
když nejsi zasněžené!
1996 – 2003
-
Láska
Dva magnety toužící po spojení
Dva bodláky a trní
Dvě včely plné opojení
Dvě slepice, zobající zrní
Dvě děti s velikým očima
Dva andělé se stříbrnou stuhou
Dvě srdce pár chvil nevinná
Dva poutníci barevnou duhou
Dva teplé pláště do deště
Dvě třešně a dva pruhy polí
Dva krajíce s máslem a bílou solí
Dvě slzy v kapesníku, dvě stopy v blátě
Dvě saze na tvářích kominíků
Dvě ústa s vůní bramborové natě
-
Anděl
Má duše, jež teskně plula
do zrcadlových tmavých děr.
Má duše, jež poprvé zabloudila
a Anděl poradil jí nový směr.
Má duše tak se rozjasnila
a milovala Anděla,
že náhle pozlacená byla
a vlastním chtěním zněžněla.
Má duše polykala stíny
a ničila tak zločiny.
Má duše naplněna touhou,
má duše, duše bez viny.
-
Loučení
Slyším, že pár kousků zrcadel je málo.
Jehly jsou stříbrné, zlaté a bolí.
Slunce se mezi prsty smálo
a večer teprve začínal.
Hrála jsem, hrála jsem na divadlo,
zatímco tys mne proklínal.
Moře dostalo sladké závratě,
podej mi svou dlaň hořící,
zavolám vlaštovku na drátě,
a spatřím sny se bortící.
Takže sbohem?
-
Pokání
Zlostná mlha a děsivý smích.
Proč ses neléčila?
A kterýs lékař v nebesích,
k němuž ses modlit uvolila
se zatvářil bez naděje na kompromisy.
Strach a dřevem nasáklé olověné obruče.
A jak ses nebránila žádné náruče.
A nahoře se psaly smutné spisy.
Dnes pláčem prosáklé jahody,
které ti nabídl hodný princ a litoval tě,
dnes toužíš v rámci tiché dohody,
aby ten princ, ach kéž by, miloval tě.
A kdesi v pekle bylo hodování
a ďábel ďábla objímal:
„Vždyť podívej, jen se dívej na ni!“
A hříšnost prostoupila každý sval.
A nebyl nikdo, kdo by se smiloval.
Jen krutý smích a bolest v tvářích svatých mužů a žen.
A bolest v džbáncích a bolest z pivních pěn.
A bolest zavánějící hořícími těly.
A bolest, zlá, vtíravá a ničivá.
A bolest, která chce-li,
rve z tebe růže zaživa.
-
Oddělení
Rozehraješ si hru na veselosti skřítků,
ve které plnou moc nade mnou máš.
Na stolku smutná večeře ze zbytků,
modlíš se stokrát otčenáš.
Protože mě udusil záchvat zlostných dvoření.
Pláč otevírá vrátka.
A pryč je lásky hoření.
Jak byla ve své pýše krátká.
Možnosti hrají na buben.
A já vážně nevím, proč se usmívám.
Chci uletět od rozbitých střepů.
Umírám.
Červotoči milují dřevo.
-
Zlosti
Očekávala jsem, že mě pochopí na nebi andělé.
Chtěla jsem zaslat žádost, že mě rušíš.
Každý den vstávám z postele
s podivným pocitem v duši.
Ve mně to hlodá, vážně, věř mi.
Kousky masa létají oblohou.
Když za zlostí prásknu dveřmi,
pak ani andělé nic nezmohou.
Namířím na tebe šípy, co ukradla jsem
Amorovi
A hledám srdce, kde ho máš?
-
Sny
Sny, které ukrývám na polštáři.
Sny, pro které umírám.
Sny, které čteš v mém snáři.
Sny, v nichž denně usínám.
Sním o tom, že přijdou andělé.
Sním o světě, který nezhasíná.
Sním o bílém smutném kostele,
ve kterém leží sudy vína.
Mám sny, naplněné šťastnými obláčky.
a sny, pro které pláču ze spaní.
Mám sny, které se chytají na háčky.
Mám sny, některé jen tak na hraní.
-
Pláč na cestě domů
Pršelo ve mně a rostl mi v srdci pomník lítostí.
Pršelo a celou lásku mi rozmazalo.
Pršelo krutě i v tvé blízkosti.
A možná mi to pršení tě vzalo.
Hořký med mívám na řasách.
Když celý svět mi rozplakal se v dlani.
Na příští stanici vystupuju.
Červená. Mně se rozbuší srdce.
Projdu sklem.
Z mramorového sloupu na mě civí tvář.
Pršelo ve mně, neschopnost obrany ani útoku.
Pršelo celý den a tisíc nocí.
Pršelo bez slzy na oku.
Pršelo ve mně tajuplnou mocí.
-
Potupa
Zablácené boty jsem umyla
a odhodila přetěžké vlasy.
Ze stínu vystoupil okřídlený Muž
a chytl mne do náruče,
ačkoliv jsem se bránila.
Vítr rozházel vlasy po pokoji
a nebylo na nich nic pěkného.
Všude kolem mne jen
černé chuchvalce smíchané
s nechutností špíny.
Právě jsem Ti chtěla zavolat,
abys pospíchal.
Ke mně.
Ale tys přiškrceným hlasem oznamoval,
že je nemožné pospíchat.
Že přece neuteču!
Že máme mládí a jsme
ochotni čekat.
Tak dobrá, miláčku.
Dívám se do zrcadla zrakem Isoldy.
Za zády se mi smějou hračky.
Že už jsem stará.
Na hraní.
-
Motýl
Kratičká chvíle pro křídla
Zahrada lidských těl
On z té Zahrady uletěl
Asi po tom toužil, chtěl
A na můj nos můra usedla
-
Vajíčko
Bělounká pastelka rozkresleně myslí na rozumné příběhy.
Proto maluje řeku s výkřikem o sněhu.
Dítě skáče kolem kolovrátku.
Stařenka přede a je hluchá.
Kocour odešel, protože ho nic nezajímalo.
Na tom domě.
Bílá se žlutou mohou znamenat tisíce tvarů a myšlenek.
Pro mě znamenají Veliký kočár s vajíčky.
Vždy dvě a dvě vajíčka, která se kutálejí ze stráně.
Dole teče žlutá řeka.
-
Mravná
Rozhlíží se kolem bílé stěny, aby ji nikdo nepozoroval.
Kouše si nehty, když ostatní mlčí.
Pláče potichu, není hysterická.
Kašle na hysterii!
Je nad celým světem, protože sepsala smlouvu s Bohem.
Myslela, že zde nejde o obchod.
Myslela, že je v tom duchovní síla.
Myslela, že se jedná o její duši.
Co si ještě myslela?
Bůh byl přece takový lhář.
Dělal ze sebe hodného dědečka.
Nechtěl jí ublížit.
Jenom se jí smál, že je další, která se nachytala.
Na sladké snění.
Která se vzdala života.
Půjde do kláštera?
Krotí své city a své smysly.
Tak ráda by se milovala.
Bojí se, že by tím porušila smlouvu.
Bojí se rozzlobit hodného dědečka.
Miluje Ho.
Připomíná jí někoho hodně blízkého, který zemřel, když byla malinká.
Připomíná jí oblíbeného básníka.
Připomíná jí pohádku.
S ním zapomíná na to, žes ji zklamal.
-
Paříž
Francois ve svém typickém postoji mává na rozloučenou.
Socha se usmála, aby odpoutala dychtivé oči od své nahoty.
Artur se posměšně pochechtává a líbá jedné služce ruku.
Z legrace, protože mu přenechala svou svačinu.
Francois básní před několika lidmi o Utrpení a Bídě.
Poslouchají ho Lidé a lidé. Poslouchá ho také Ulita.
Mnoho obrazů bylo prodáno velikým Snobům.
Přijeli se podívat, aby Viděli, protože chtějí Mluvit o Tom, že byli v Paříži.
Vůbec je nezajímá, že mluví s Umělci.
Francois se jim pošklebuje a vymýšlí žerty, kterým by nerozuměli.
Kterým rozumím jenom já, protože je vymýšlí pro mne.
Jsem přece Kateřina.
Miluje mne.
Artur odchází pryč. Paříž ho zase zklamala. Kam půjde dál?
Neví, ale chce pryč. Určitě se vrátí. Kývá hlavou, mává mi.
Nevím, jestli mne miluje.
On je takový, že moc nemluví. Má rád velké Osobnosti.
Imponují mu. Chce být také Velký. Bude Velký. Ale ještě neví.
Zatím jenom odchází z Paříže.
62. Chvála pitomosti
Jakýsi drobeček si matlal na tváře čokoládu.
V trávě se hemžily netopýří manželky.
Vysoký humr zaujmul pozici krále a nastolil hrůzovládu.
A dva čerti popíjeli pivo a hráli kuželky.
Chasník s upracovanýma rukama a křečí v obličeji
Stál opřen o dveře starého domečku.
A díval se do oken dvou sester, zda-li již spějí.
A přál si od té hezčí kus vdolečku.
Na nebi hvězdný střelec toužil ulovit stříbrnou laň
A mířil na ni stokrát a ještě jedenkrát.
Přišla však víla a darovala mu svou bledou dlaň
A střelec přemýšlel, zda by jí mohl milovat
Amorek zoufale prohledává své skrýše,
Aby mohl těm dvěma lásku dát,
Nevěděl, že princezně ve své pýše,
Se zachtělo s jeho šípy si hrát.
Na dně jezera, které dno nemá
Leží pak náruč šípů kouzelných.
A Amor věčně hledá,
Kde by svůj toulec mohl mít.
Střelec a víla zesmutněli.
Čerti dopili pivo a rozbili kuželky.
Drobeček snědl čokoládu.
Stromy potemněly.
Drobeček načal marmeládu.
A usnuly netopýří manželky.
-
Pompeje
Má smutná kráso, bloudící Pompejemi
Ve světě věčné strnulosti z božských světel a zel křivých obrazů
Kde lidští lovci se brodí peřejemi
Ve ztěžklých srdcích tepe kov a smýká jimi k zemi
Kde vítr plave v sítích bledých nárazů
Kde bída hrůzy srdce odejme mi.
Andělské oči kdysi živé, tak lehce potemněly v póze
V bludišti kamenů, toužících po volnosti
Kde meluzína ukrývá se v opuštěné dóze
Povalující se mezi sbírkou zaprášených kostí
Kde ukrýváš se pýcho lidské ctnosti?
Má smutná kráso, bloudící zlatými vlasy kaštanů
Proč pláčeš mramorové slzy?
Hraješ na flétnu mrtvých Satanů
Ve které moře rdousí výkřik havranů
Kdy přijdeš? Brzy, … brzy?
Voskové rakve nehybnosti páteře a hlodajících larvích mas
Vy zahnívající skvosty!
Ze spící vody klouže ladně dívčin vlas
Jak by vyrůstal z křišťálové hlíny klas
A někdo tiše bil by na poplach, za sebou vidí padat mosty
Kdy sochy, oživnete zas?
Má těžká kráso bledých paží
Ve které duše letí s plameňáky hladem zoufalá
A na niž milost Boží, ve kterou doufala
Se bez naděje snaží.
Kde by si více troufala?
Ve stopách bez návratu do žijících míst
V plachosti vína, které nevypito stojí
Bez bzukotu včelek, co se v roji
Těch neživoucích tvorů bojí
Kde nový život z měkké hlíny hníst?
64. Pocta prokletým básníkům
Kdo políbí tě na tvá ústa?
Která se pouští rázně derou vpřed?
Hleď, to místo v duši, krajina tak pustá,
V níž usídlil se ztvrdlý vřed.
Ptáčátko lkalo v dusné mlhovině
Hrůzná ženština rvala si z těla cáry šatů
Ležící v ohni, zpitá po víně
Dychtící po výhodě, pomstě a zlatu.
Kdo pohladí tvou pýchu kterou poranili?
Kam uchýlíš se za svým šílenstvím?
O skleněných vázách tajně snili
Za nočních vidin z hašiše a trpkých vín.
Vrána, skřehotající za zády mučedníků
Proč neodlétá, tleskne–li bolest do dlaní
Vyrvi si z těla ohavnosti krutých snílků
A nech se unést křikem havraním.
Kam uchýlí se to tvé srdce?
Které si ctil a miloval jak nejvěrnějších z nevěrných?
Tvá druhá básníkova tvář se trpce
Udusí v oleji pekel na dlaních.
2004 – 2012
-
Odchody
Když odejdeš, cítím se strašně hluboká
Jako studna, do které se nikdo nedívá.
Jako skořápka, kterou rozbili a nenašli vajíčko
Ani kuře, nic.
Když odejdeš, cítím chlad šedivých komnat.
Jako kdybych stála nad otevřeným hrobem
A dívala se na urny a na kostlivce
Když odejdeš, cítím se podivně veselá
A tak trochu jako zfetovanej mrzák.
Cítím korálky v duši a soustrast v pohledech.
Cítím na řasách ospalost a spánek nepřicházející
Do mé náruče.
Cítím hořící smůlu a pevné obruče.
Cítím, když se zlobíš
Jako popelka, která uvěřila na šaty v oříšku
Jako trám, který zapomněli dát, kam patří
Jako princezna v myším kožíšku.
Jako někdo, kdo sám nikdy nepije kávu.
Cítím se vyhořelá jako svíčka, která kape
Na starou pavučinu
Cítím se snadným terčem pro šípy posměchu
A nedávám vůbec žádnou šanci amorům
Když odejdeš, tak cítím žár a s touhou to má
Málo společného
Cítím se jako zmrzlina ve sněhu, kterou
Tam hodilo dítě, protože miluje čokoládu v létě.
Cítím se jako prach, který poletuje v naprosto hygienickém prostředí .
-
Vyznání
Miláčku,
pár zlatých obláčků
pošlu ti do dlaní
po niti
na hraní.
Zůstanem na zemi
sami dva
i hvězda pobledla
zastřena závoji
kde s city bojují
andělé v oponách.
A slzy po stěnách
stékají.
67. Tříštění
Srdce jako sedmikrásky.
Deptá.
S nenávistí.
Nebo je to
Z Lásky?
Má rád?
A nebo nemá?
Srdce jako kopretina.
I ve špíně jsme …
Čistí?
Proč cítím se tak
Vinna?
A v ústech
Hořká slina …
A v očích Tresty!
Blesky!
Krupobití!
Hromy!
Vytí!
Stromy …
Roztoužené větve …
A mé srdce … ?
Odejděte!
Po pádu snad přijde
Zadržení.
Nevím, zatím
Jenom Utrpení …
Podíváš se
Do dáli
A déšť vinu smývá.
Moře kývá.
Odpouští …
A slzy
Rozpouští.
A hříšnost tříští o skály!!!
-
SEN PRINCEZEN
PRINCEZNA SMUTNÁ
V DUŠEVNÍM VĚZENÍ
ČEKÁ
AŽ SE K NÍ
VYSNĚNÝ
PRINC NAKLONÍ
A UCÍTÍ
JAK
CHUTNÁ
-
Jednoduchá otázka
Kaktus ve víně
A kde je vina?
A zima ze síně, kde trčí špína …
Čekal na někoho, kdo ho pozná
A trápil se v krutém kamenném šípu
A dávil se chechtajícími slovy
A divil se, že neumí odpovědět
Na něco tak jednoduchého
Jako je
Zda-li
Je šťastný.
-
Taková jedna holka
Jednou stála jedna holka
Ve frontě na zmrzlinu
Bylo fakt horko
A já si chtěl dát panáka a tak jsem jí pozval
A řekl jí, že má oči jako můj pes
Byla vážně nadšená a ptala se, co mám za rasu.
Pokrčil jsem rameny a přiznal, že malýho mopsíka
Byla trochu míň nadšená, ale přece chápala, že to myslím tak …
Že jí vyznávám lásku po svým způsobu
Byla to perfektní holka
Taková, co možná potkáte a možná taky ne
Prošvihnete ji jenom proto, že vypadá nafoukaně
Ale přitom je vylekaná
Bojí se, že byste jí chtěli balit
Ona nechce být balíkem
Nechce být balená
Není zboží
Je holka, co by možná chtěla být klukem
Ale je taky holka, co je strašně ráda holkou.
Nevím, jestli mi rozumíte, ale ona jo
-
Můj kámoš
Měl jsem jednoho kámoše
Věřil jsem mu fakt dost
Bral jsem ho s sebou na různý párty
Jednou tam byla jedna kost
Culila se na mě a já jí moc nebral
Měla namalovaný oči jako sova
Nemusím zrovna sovy …
Ale ten můj kámoš …
Tomu to zřejmě neva
Začal jí oslňovat těmi slovy
Jako že je skvělá buchta
A ona, že jí nikdo neupek
A já, že je spíš cuchta
A ona se rozbulela, že jsem se fakt lek.
A ten můj kámoš na mě hodil zničující pohled
Fakt ledovej
Tak jsem si vzal cigára, vypad hned
Prostě jsem už takovej
Můj kámoš tu holku dostal tam, kam chtěl
A pak jí chtěl dostat dál
Tak jsem si dal ruce do kapes a jen se smál
Aby nad nima anděl bděl
Můj kámoš je teď veselej a na párty se mnou nechodí
Prej to už neprožívá
Hele, už se stmívá
Tak já jdu pařit. Měj se, fakt vám to sluší
Zas se někdy uvidíme,jo?
Ale oni už o mě nestáli
Tak jsem toho kámoše ztratil kvůli sově
No, chápete to?
-
Šepoty
Spletení dotyků
V jehlicích to není
Obratce a hladce
Snění
Na zahrádce.
Vytáhni motyku
A vykopej mé srdce
Očisti od plevele, ať zraje
A je celé.
Ze semene roste
Tebe volá
Kde jsi?
Tam a nebo tam?
Nech mě.
Já se nedívám
Na cestu Měsíce
Co pluje
Do zvláštní světnice
Kde hraje
Nebezpečná horda skřetů
V Baru
Na kytaru.
Záclony
Vlají
V Okně
Co tají …
Sny zašeptají …
-
Báseň do ohně I
Pár ostrých bodláků
Co nejsou na hraní
Lásku máš na háku
Kůži ti nezraní
V předpeklí
Se mírně
Oteplí
Počkej ještě …
Snad Křídla
Vinou deště
Nezetlí.
-
Báseň do ohně II
Znám tvoji duši
Vím, kde je
Ukrytá
Málokdo tuší
Jak moc je
Zakrytá
Víš, moc Ti sluší
A není prokletá!
Ta tvoje duše
Se do mě dívá
I když se Ty
podíváš jinam.
Zpívá …
-
Doteky
Tvé dlaně
Tak teplé
Jak
Laně
Ve světle
Měsíce
Tvé ruce se mého srdce
Dotkly
Jak červánky
Pěníce
V ohnivém
Kotli
Já a ty
Ve vesmíru
Komety
Mající víru
Ve světy
Lodě smíchu
Plující oblohou
Co spolu v hříchu
Být nemohou
-
Úzkosti
Zrcadlo
Plulo
Nehlučně
Spalo mi
Něco v hrudi co
Dodýchalo
Jako když budí
Křesadlo.
Pohádku studí
Chrousti, co nudí.
Jednoho rána
Proběhlo v mysli
Druhého pána
Aby jste zhasli
Holku, co stříhá
Nehty
V županu.
Bojuje
Po ránu
O jednu cigaretu.
Propálená díra.
V misce kousek sýra.
Smutně tam leží.
Čas si dál běží.
A holce
Zbyla
Víra
Že kdesi
Někdo
Neumírá
Pro jednu zprávu
Co dala v šatně
Mu do rukávu.
A holka brečí
Že ten kluk skočí
Do jejího srdce
A nikdy více
Nevyskočí.
-
Prostě chyba
Posloucháš to cédéčko,
Který si mi vzala?
Cos to udělala?
Chápeš, holčičko,
Žes mě totál vymazala?
Ze svých paměťových buněk?
A hned po ránu?
Co za to dostanu?
Pár esemesek
Pár pus, pár nadějných chvil
Abych hodnej byl?
A sám s tím vším nesek?
Seš moc drsná, moc sexy a máš moc kluků
Vysmíváš se mi s nima po nocích
Sedíš pak v barech, kde je plno hluku,
chlastu v pixlovejch potocích
Nejsem ten chlapeček, naval mý srdce zpátky
Fakt nemusím bejt jen tam, kde bouchaj zátky
Klidně buď dál ta hvězda v podnapilým stavu
Splet jsem se, chtěl jsem normál babu
Myslel jsem, že máš silný místa
Že ty seš holka, co bych snad i bral
Tys tam uvnitř ale dutá, pustá
Jen jsem to tenkrát nepoznal.
78. Po noci s tebou
Jsem z tebe zoufalej
A,víš, ke mně to kouzlo
Zas tak neproklouzlo
Tak snad ho zpátky nevolej.
Obrazy za zrcadlem se ti smály
Že si s tebou jen tak hrály
A ty střepy v duši prej tě nebolej.
Přišla jsi jako víla za snem ze sametu
Co ráno po něm zbyde dým
Čekal jsem na tvou jednu větu
A kouřil další cigaretu,
Nejsem princ a kouzla neumím.
Odešla jsi, a vzala mý srdce do stínu
A ráno mám nervy k prasknutí
A rty ti chutnaly mořem i po vínu
Nechci hrát hrdinu
Tak nevolej, nikdo tě nenutí.
-
Plameny
Hoří, to ve mně, pomoz mi!
Zoufalá stojím, nahá v mraku páry,
Ve dlani svírám dva kameny,
A ze srdce dva ušmudlané cáry.
Hledám tu chybu v sobě, v tobě,
A vím, že se moc nahledám,
Hledám Tě v každé roční době,
Ale až najdu? Až ti to srdce dám?
Zlobí mě, tluče, bouchá, zlostně vrčí,
párek nafoukaných skřítků cvičí
V něm drze jako na trampolíně.
Dva vlci se tam koušou líně.
A o mě se nikdo nestará, mám mlčet, je mi poručeno.
Slyšíš, ty hloupá pošetilá ženo?
Bojovat se mnou? Na tos příliš slabá, příliš Evou
Pokušení je pořád tady, stále s tebou.
Vedle tebe se dere vlezlý skřet.
Kladivem mlátí kolem sebe
Prý ukáže ti jiný svět
A ukáže mi hlavně tebe.
Tluču ho, koušu, mučím se sama v plamenech
Jenom mne, prosím, v klidu nech.
Vidím ten krb a v něm hořet svíce
Vidím ten oheň a nechci vidět více.
Musím se schovat přece
Pod horu z plyšových medvědů
Volám na pomoc anděly z těch silných skal,
Doufala jsem, že to svedu, leč
Někdo jim na mě předem žaloval.
A Bůh už nade mnou zlomil tolik holí,
A já stále čekám, kdy už svolí,
Nebo kdy uhasí ty plameny …
Ale On nikde není.
A já dál čekám. Na zemi.
A oddávám se snění.
Ale ty plameny.
Nejsou k uhašení.
-
Ve vesmíru
Komety
Kotouče ledu a prachů
Palety
Víry a strachů
Nachové svítání v měsíčním blátě
Namrzlé šlépěje
V šeptání chce tě
Tekoucí závěje
Ve hvězdném světě
Nezestárnu
Máš úsměv na vždy
Otištěn ve víně
Asteroidů
Bývá mi líto
Celého světa
V ústech ti hoří
Cigareta
Bolí mě zloba
Droidů
Tvá věta
V peří
Boří
Hradby mezi galaxií Tvou a mojí
Silueta
V lesklé zbroji
Co se bojí
Prozrazení
Máš světlo Bohů
Bývá mi líto
Mé i tvojí viny
Bývá mi líto
Bez příčiny
-
Obrazy
Být milována
jak štětec
Tiziana
toužím
být tebou.
Slyším
smích
vyber si
jednu z nich
jedno je
kterou.
Nezměníš
svět falešných
tanečnic
a nemáš
z něho nic.
Tizian
zůstal sám
uchvácen
dívá se
na krásu.
Z obrazů
znám jeho
„Lásku nebeskou a Lásku pozemskou“
a když ji maloval
kdosi se za zády
možná mu
vysmíval.
A já ho nechápu
přesto mu
rozumím
a jako
smutný mim
naposled
zamávám
do oken
kde stojíš.
A ty mě
uvidíš
zašeptám:
Všechno
Ti dám.
Ale ty
neslyšíš …
82. Raději zkamením …
Mám v duši hlínu
Nedávám vinu
Vínu
Mám v duši meluzínu
Něco mi brouká
Mám v hlavě brouka
Chrastí si v sluji
Jak klubko zmijí
Něco si syčí
Nad horou tyčí
se pyramida.
Sfinga tam čeká
Na zkamenění
Mám v hlavě
Zatemnění.
Kámen
Podám Rachefovi
Podobna lvovi
Sfinga
Zpívá.
Pod doteky cizích dlaní
Zírá
Na svůdnou paní
Zatím je Sfinga živá
Nechápe, že se
Neroztřese
Když podá ruku
Srdci
A nekrvácí.
Zamyšlena
Mne si bradu
Kdesi vzadu
Strhla se hádka
O jedno tělo
To Sfinze
Srdce zkamenělo
Otočím se
Náhle jakoby
V hrudi mi cosi znělo
To její povzdech
Ty hory
Za mnou
Roztesknilo.
-
Princ
Tak ty toužíš dotýkat se
Hvězd?
Tak ty prý věříš na Naději?
A prý se smějí?
Co takhle zdvihnout
Pěst?
Tak ty snad věříš na Zázraky?
I mezi těmi
Vraky
Pro které někdy zpíváš?
Pořád tomu věříš?
Houf nabízejících se slečen …
Tak ty prý v práci vidíš
Své štěstí. Vlečen …
Tak ty prý nechceš lásku?
Raději
Taháš dál na provázku
Oponou z hadích
Křídel?
Ani na tisíc
Mýdel
Nesmyje špínu
Bulvárů …
-
Srdce …
Cítíš, jak mi rozkvetlo?
Jako Lekníny
na jezeře?
A že si hraje s Delfíny?
… a taky brnká v odloučení tóny
zakleté v Loutně
o Nevěře …
A lidé nemají sluch Andělů,
pak slyšeli by pukat
Srdce.
Tráví své tlení ve zbytcích
z Bordelů.
Jsou tak šťastní …
A zarmoucení přece!
85. Úkryty
Hledám Tě
Po světě
Vlaštovky
Na drátě
Zpívají
Že mi tě
Nedají
A v notách
sledují
Kam až sny
Doplují …
Nikdo však
Není Ty
Upnuté
Korzety
Tleskají
V tanečku
Nemají
V ranečku
Nic než jen
Zátiší
A vítr
Neztiší
Mou úzkost
z volání:
„Ať už se nebrání!“
Projde mnou
Za tebou
Do snů jak
Do hraní.
-
Cesty
Viděl jsem nápisy ve zbytcích koberců a divadla
Viděl jsem dotek louten a v očích zrcadla
A stáda divých buvolů
Mojžíše stoupat na Horu …
A viděl jsem moře s písečnými sloupy
A zázraky z žabích výkřiků
A viděl jsem lodě v zlatých sítích plouti
A viděl jsem Zášť s hrubými žerty lodníků.
A viděl jsem mosty a jejich pilíře
A mušle a stříbrné talíře
A viděl jsem měsíc v rybníce
A pávy s jejich chvosty
Hrajíce stovkou barevných skel
Viděl jsem Sen, za kterým jsem
Neběžel.
Viděl jsem jeleny táhnoucí ulicemi
A lesklé úhoře s vidlicemi
Nabodanými do štíhlých těl
Viděl jsem Víly, za jejichž úsměvy jsem
Odešel.
Viděl jsem Hatšepsut s královským pektorálem
I Nefertiti v záři Atona
Viděl jsem Boha Slunce jak kráčí bálem
Se rty semklými hrozbou z Amona
A viděl jsem modré až rudé nebe
A viděl jsem Slunce rozžhavené do běla
Jen nebylo v mé moci spatřit tebe
Jen k tobě vidina má nesměla.
-
Motýli
ONI:
Letí zvolna kolem Tebe
V mihotavých snech
Jako kdyby kvetlo Nebe
Zbavilo se vší a blech.
Zakřičí Ti do uší
To co druzí neslyší:
Přece je Ti ukradená!
Pro Tebe jen Cizí žena!
Jak plyne rok po roku!
Nestojí Ti po boku!
Pod záštitou divné paní!
Má tě jenom na dívání!
Nestojíš jí o Věty!
Kdo ji zná už, když ne Ty!
ONA:
Ta krátká chvíle pro křídla
Už pominula
Byla.
Proč jsem ji
Nevnímala?
Když ještě
Žila …?
-
Předstírání
Jsi má Hvězda
Na polštáři
Co se tváří
Že ti v tváři
Září
Ale ona pláče:
Lháři
Třeba se to nezdá.
Jsi můj souboj věčných hesel
Co mi připomíná
Že po ránu v létě
Přijde večer
Zima.
I když neumírám
Bloudím v rámech slepých
Uliček …
I když neumírám
A Žiju …
Tak žiju
Na klíček.
-
Břímě
Proč mi tak buší?
Proč buší?
Tak moc?
Proč mi tak buší?
A volá?
O pomoc?
Proč mě tak mučí
V noci
To bušení?
Vždyť tím, že buší
Nic nezmění.
Co je to za nemoc?
A k čemu?
Proč musíš tolik
Tížit a bít?
A nač ten zuřivý cit?
Čemu chceš, srdce
Uvěřit?
Jemu?
-
Hlavolam
Jsi má Cesta tam a zpátky
Skrytá mezi řádky
Oknem do pohádky
Vlákám snění
Hádanku, co nemá rozluštění.
91.Motýl II
Přilákám
Běláska
Do dlaní
Ale on
Podlehne
Vábení
Usedne
Na mém
Rameni
A v křídlech
Zpívá
Láska.
-
Rozchody
Zrcadlo
Pobledlo
Nevěřím
Té tváři
A viním zrcadlo
Že mne jí podvedlo
Houf dětí
Uletí
Nevěsta
Nevěří
Že se kdy
Sešeří
A sází na lásku
Utkanou z pavučin
A tenkých provázků
I z křídel bělásků
Nemyslí na zločin
Zrcadlo
Nedá mi
Odpověď
Ukradlo
Mou Zpověď
A teď se
Vysmívá
V krátkosti
Představím
Svou novou
Podobu:
Ženichů
Kravata
Zbyla mi
Na dlani
Hrst suchých
Vyznání
Jak zlato
Na listech
Opadá
Ošálí
Milence
Vedouce
Za ruce
Ve vroucím spojení
Které se
Promění
V stmívání
Bolestí
Po prohře
Z vítězství.
-
Touhy
Cítím Tvého Srdce Hraní …
Něžné tóny tlumí …
Zrada lhaní!
Cítím, jak se Tvoje Srdce Zastavuje …
Loď co do Nikam Pluje …
Cítím, jak Tvé Srdce nahlas Polyká …
Jak se Rozvzlyká …
Toužím zvednout poklop Tvého Bytí …
Zůstáváme
V strachu …
Z odhalení
Neodkrytí!
-
Hoření
Tvé horké srdce k mému srdci
Připojíš
V šepotu toho Tvého srdce
To moje
Uslyšíš.
Do krbu, kde to doutná
Dříme
Přiložíme
Pár polínek
Vznikne
Plamínek
Pak Plamen
… Amen!
5595. Motýl III
Motýle, motýlku
Ustel mi postýlku
V hrobě pod zemí
Přísahám
Žít už se nechce mi!
Motýle, motýlku
Co pravíš?
Že je to rouhání?
Maličký tuláku
Ve stínech
Bodláků
Ruším tvou snídani?
Na křídlech
ucítím opět Svět
Ach, žít zas chce se mi!!!
Varuj ho, miluj ho, zlíbej ho.
Teď
Leť za ním.
Leť!
-
NOC!